probouzejí se za rozbřesku

slyší zpívat ptáky ve snu

zatímco oči otvírají

a beze slov si povídají

společně při rozednění

zapomínají zapomnění

které dělilo je v noci

kdy upadli do bezmoci

a než zazní první šepot

ucítí svých srdcí tepot

vzdechy ranního milování

prolíná ptačí cvrlikání

svázaní jak dva otroci

v lásce, zdraví i v nemoci

ve hře, jež je nerozhodně

spolu vkročí zase do dne

tak vstávají za úsvitu

vdechnou duši spícímu bytu

vdechnou život sami sobě

až v noci budou zas v hrobě

#905354

—

(Toyen — Ils se lèvent à la pointe du jour, 1950)