Zajímavosti z Goebbelsových deníků.

1. Pohled na vývoj války a co by se s tím dalo dělat.

Goebbels v průběhu doby docela osciluje mezi celkem realistickým zhodnocením situace a planými nadějemi, které vkládá do událostí, co mají přinést celkový zvrat situace. Má naděje, že všechno zvrátí zavedení totální války, že zvrat nastane po úspěšném odražení vylodění v Západní Evropě, zavedení nových zbraní a rozkolem mezi Stalinem a Západem.

Jeho pohled, že Německo má velké šance odrazit vylodění v Normandii, se shoduje s hodnocením velké části vojenských odborníků té doby. Totiž bez obsazení nějakého velkokapacitního přístavu je nemožné, aby na místo bojů byly dopravovány posily a materiál rychleji po moři než po souši a tím jsou všechny velké pokusy o vylodění dopředu odsouzeny k nezdaru. Právě na vyřešení tohohle problému bylo na straně spojenců věnováno obrovské množství úsilí a měsíce příprav (výstavba plovoucích doků, natažení podmořského ropovodu, bombardování silničních a železničních mostů vedoucích do prostoru Normandie.)

Po úspěšném odražení vylodění v Normandii se měl podle Goebbelse celkový vývoj války úplně otočit. Když se ovšem vylodění nepovedlo odrazit, tak se za pár měsíců zase upnul s nadějemi na ofenzívu v Ardenách a nasazení střel V2. V tom mezidobí, kdy zažíval zklamání, měl právě ty realistické záblesky. Tehdy s Hitlerem rozmlouvá o tom, jestli existuje nějaké politické řešení jejich situace.

První tenhle záblesk nepřichází po Stalingradu, jak by možná někdo čekal (Stalingrad v Goebbelsových denících je sice neúspěchem, ale zdaleka ne rozhodující ranou - po Stalingradu má on a Hitler ty nejbojovnější proslovy a podle jeho popisu atmosféra v Německém vedení není vůbec defétistická. Na několika místech píše, že krize zimy 1941/42 byla na východní frontě horší než Stalingrad). Je to "zrada Itálie", kdy na konci léta 1943 král Viktor Emanuel a Badoglio sesadili a zatkli Mussoliniho a uzavřeli mír se Západními mocnostmi. Hitler tehdy narychlo stáhl několik elitních divizí z Východní fronty a poslal je do Itálie a jeho komando výsadkářů také Mussoliniho osvobodilo. Těmto událostem je v Goebbelsových denících věnován až disproporční prostor. Je to poprvé, co nadhodí Hitlerovi následující myšlenku:

---

23. září 1943

„Ptám se vůdce, zda by byl eventuálně s Churchillem ochoten vyjednávat, nebo jestli to zásadně odmítá. Vůdce mi na to odpovídá: žádné zásady v personálních otázkách v politice neexistují. Myslí si však, že by vyjednávání s Churchillem k ničemu nevedlo, neboť je příliš hluboko zapleten v opačných názorech a jeho rádcem je nenávist a ne rozum. Se Stalinem by byl vůdce spíš ochoten vyjednávat, ale nemyslí si, že by to mohlo vést k nějakému výsledku, protože to, co požaduje na Východě, nemůže být Stalinem odstoupeno. Tak, jak se teď věci mají, naznačuji vůdci, musíme se s jednou nebo druhou stranou dohodnout. Válku na dvou frontách Říše ještě nikdy nevyhrála. Musíme se proto snažit, abychom se z války na dvou frontách vymanili."

---

V těchto úvahách se pak pokračuje v druhé půli roku 1944 a nejčastější jsou pak na jaře 1945. Často je v nich vidět zoufalost i různé konspirace.

---

6. června 1944

„Vůdce je dnes přesvědčen, že s Anglií nelze dosáhnout žádného urovnání. Anglii považuje za ztracenou, a proto je rozhodnut zasadit jí, naskytne-li se sebemenší příležitost, smrtelný úder. Jak to provede mi není momentálně jasné, ale vůdce už si tisíckrát vytvořil příležitost, aby plány, které zněly z počátku absurdně, nakonec uskutečnil. Vůdce je přesvědčen, že Itálie a Anglie jednou za tuto válku zaplatí. Ti, kteří ho v nouzi opustili, musí splatit účty a vůdce věří, že u toho bude i Anglie. Nechal si zpracovat studii, ze které vyplývá, že anglická plutokracie připravovala válku proti Německu od roku 1936 a to významná část plutokracie. Chápe pod tím Churchilla, Edena a Vansittarta, kteří si nikdy ani nepohrávali s myšlenkou, že by s Německem dosáhli mír.“

22. června 1944

„Co se týká politické situace, je vůdce na hony vzdálen tomu věřit nebo doufat, že by s Anglií dosáhl dohody. Je přesvědčen, že Anglie zažije v této válce své totální zničení. Nic jiného si nezaslouží. Jak bude toto zničení prakticky realizováno, to dnes ještě nejde posoudit. Bylo by žádoucí, kdyby ke zničení Anglie mohlo dojít, protože jenom tak by na Evropském kontinentu konečně na delší dobu nastal klid.“

19. září 1944

„Spekulace o konferenci v Quebecu pokračují v celém světovém tisku. Projednávaná je především otázka, proč Eden tak náhle do Quebecu odcestoval. Jsem pevně přesvědčen o tom, že důvod lze spatřovat v tom, že Eden upozornil Churchilla a Roosevelta na bolševické tendence eventuálního rozkolu nepřátelské koalice. Eden určitě v této souvislosti přehání. Ale kdyby s námi Sovětský svaz zahájil rozhovory, celý jeho zahraničněpolitický domeček by se zhroutil a on by se stal obětí tohoto zhroucení. S Edenem je to podobné jako s Ribbentropem. Ribbentrop nemůže vyjednávat ani s anglickou ani se sovětskou stranou, neboť jak jednu, tak druhou, svým chováním urazil. Proto zde existuje nebezpečí, že nemůže posuzovat záležitosti objektivně. Už z tohoto důvodu by bylo účelné, kdy se ve vedení zahraniční politiky uskutečnila personální změna.“

20. září 1944

„Spory mezi Anglo-Američany a Sověty narůstají. Lze to vyčíst z anglických časopisů, které teď hrají silnější antibolševickou notu. Často lze nalézt verze asi tohoto obsahu: že s bolševismem není možné se shodnout. V neutrálních státech, které nemají zájem na šíření bolševismu v Evropě, se trvale pokoušejí nalézt možnost shody západních mocností s Německem. Tuto možnost momentálně nevidím jako reálnou, neboť angličtí Toriové jsou zaprvé příliš tvrdošíjní a za druhé jsou příliš závislí na veřejném mínění, než aby mohli svobodně jednat. Proces bolševizace v Evropě kráčí neochvějně dál…“

„Naumann měl u sebe večer na návštěvě japonského velvyslance Oshimu a vedl s ním neobyčejně zajímavý a podle mého přímo senzační rozhovor… Oshima zastává názor, že se musíme za každou cenu dohodnout se Sověty na separátním míru. Myslí si, že možnost pro to existuje. Tento názor zastává právě on jako antibolševik, neboť další vykrvácení německých jednotek na Východě by bylo nezodpovědné vzhledem k nebezpečí na Západě. Japonsko by bylo dokonce ochotno poskytnout ústupky, kdyby to otevřelo cestu pro dosažení německo-sovětského míru. Japonsko stojí před těžkými rozhodnutími. Nemůže si dovolit krvácení svého národa na neurčitou dobu a proto má zájem na tom, aby Německo získalo znovu vůči Západu volné ruce. Stalin je podle něj realista a existuje značná možnost, že by s námi mohl dospět k dohodě. Německo by mu zajisté muselo učinit ústupky, avšak tyto ústupky by byly ospravedlněny tím, že nabudeme zpět volnosti jednání, kterou teď absolutně postrádáme… Oshima se domnívá, že s Anglií a USA se nedá nic dělat. Avšak pokud nebudeme my schopni vyvinout dostatečnou aktivitu, muselo by Japonsko přezkoumat otázku, zda se lze se západními mocnostmi, i když s obrovskými oběťmi, dohodnout. Oshima si stěžuje na nedostatek pružnosti v německé zahraniční politice, která by mohla vést k neblahým následkům. Oshimovy argumenty jsou zaměřeny vyloženě na to, přimět nás k naprostému obratu v německé válečné politice. Oshima to podává samozřejmě velmi zaobaleně, i když o klíčových problémech hovoří otevřenou řečí vojáka… Opravňuje Naumanna, aby jeho sdělení předal dál. Nechávám okamžitě tyto informace předat Himmlerovi a Bormanovi, aby je vhodným způsobem předložili vůdci…"

12. prosince 1944

„Je příznačně charakteristické, že se teď více než kdy jindy hovoří o rozkolu v nepřátelské koalici. Angličané se přirozeně cítí být iritováni uzavřením spojeneckého paktu a paktu o vzájemné pomoci mezi Stalinem a de Gaullem v Moskvě. Anglické plány západního bloku tak byly zmařeny. Stalin zase jednou udělal geniální šachový tah tím, že pro sebe získal francouzskou politiku plující do té doby zcela v anglických výsostných vodách. Zdá se mi nebezpečné, že spojenecký západní tábor považuje Sovětský svaz za vojensky vyčerpaný, a proto nechce brát na vědomí světové bolševické nebezpečí. Budeme se muset pokusit o to, abychom ukázali opak, aby se anglická politika nedostávala ze strachu. … Mám k dispozici tajné zprávy o ostřelování Londýna našimi V2. Jsou pro nás mimořádně potěšitelné. Hovoří se v nich o obrovských škodách, které byly způsobeny zejména v centru. Líčeny jsou mimořádně vysoké ztráty na životech… Můžeme tedy doufat, že, zdaří-li se nám realizovat pozvolna se rozbíhající plány západní ofenzívy, mohli bychom masivním ostřelováním jižní Anglie a Londýna střelami V1 a V2 anglickou politickou krizi zásadně urychlit."

5. března 1945

„Co se týká hodnocení politické situace, je vůdce plný naděje. Také on s uspokojením zaznamenal, že politická krize v nepřátelském táboře narůstá. Ale já namítám, že tento nárůst je pro nás příliš pomalý. Je otázkou, zda můžeme čekat, až tato krize definitivně dozraje. Vůdce má pravdu, když prohlašuje, že Anglie už je válkou unavená. I jemu připadá hlášení, že USA nadále uznává pobaltské země jako prazvláštní. Vypadá to, že v zákulisí zuří závažný spor mezi anglo-americkým a sovětským táborem. Ale tento spor, jak musím neustále zdůrazňovat, není tak závažný, aby pro nás momentálně znamenal nějaké ulehčení. Vůdce je přesvědčen, že bude-li s námi nějaká mocnost z nepřátelského tábora chtít navázat rozhovory, bude to Sovětský svaz. Stalin má s Anglo-Američany obrovské problémy a chce patřit také k těm státům, které chtějí z války domů přijít s kořistí, stejně jako my. V důsledku toho by mohla nastat hodina, kdy by na věčný spor s Anglo-Američany mohl doplatit a bude se poohlížet po jiných možnostech. Jeho taktika v Rumunsku a Finsku je, zdůrazňuje vůdce, pro Anglo-Američany přímo alarmující, o polské otázce ani nemluvě. Konferenci v San Franciscu předvídá vůdce pořádné diplomatické fiasko. Ale předpokladem pro to, abychom mohli zahájit rozhovory s jednou nebo druhou stranou je, že dosáhneme také vojenského úspěchu. Také Stalin musí začít pelichat, než se s námi bude ochoten bavit. Je správné, když vůdce zdůrazňuje, že Stalin by nejsnáze mohl provést změnu v kurzu ve válečné politice, neboť nepotřebuje brát ohledy na veřejné mínění doma. Něco jiného je to s Anglií. Je nepodstatné, zda by Churchill chtěl provádět jinou válečnou politiku. I kdyby tomu tak bylo, nemohl by. Je příliš závislý na vnitropolitických silách, které mají z části bolševický ráz. O Rooseveltovi ani nemluvě. Jako cíl tane vůdci na mysli možnost dohody se Sovětským svazem a následné pokračování v boji proti Anglii s brutální energií. Neboť Anglie vždy byla v Evropě kazimírem. Bude-li definitivně vymetena z Evropy, pak budeme mít alespoň na chvíli klid. Sovětské hanebnosti jsou samozřejmě strašné a pro tuto koncepci vůdce jsou silným handicapem. Ale i Mongolové přece řádili v Evropě aniž by tím byl handicapován politický vývoj tehdejšího vypořádávání. Útoky z východu přicházejí a odcházejí a Evropa se s nimi musí vypořádávat.“

8. března 1945

(Na návštěvě u Himmlera): „Himmler celkovou situaci shrnuje slovy, že mu rozum říká, že máme jen velmi málo naděje tuto válku vojensky vyhrát. Instinkt mu však říká, že se dříve nebo později objeví politická možnost, jak celou situaci ještě zvrátit v náš prospěch. Himmler tuto možnost spatřuje na Západě a nikoliv na Východě. Věří, že by o tom Anglie mohla uvažovat, o čemž já pochybuji. Z jeho výkladu plyne, že je zcela orientován na Západ a od Východu neočekává vůbec nic. Já si myslím, že bychom spíše mohli něčeho dosáhnout na Východě, protože mi Stalin připadá realističtější, než anglo-američtí zběsilí vrazi. Ale musí nám být jasné, že kdyby se nám teď podařilo dosáhnout nějakého míru, ten bude jen drobný a skromný. Předpokladem je, že se někde zastavíme, neboť budeme-li sraženi k zemi, pak už se s námi nikdo bavit nebude. Proto teď musí být veškerá síla Říše soustředěna na tento cíl.“

12. března 1945

„Co se týče politické válečné situace, tak se u vůdce začíná pomalu rýsovat nová koncepce. Už jí také prodiskutoval s Ribbentropem. Naléhavě vůdci radím, aby teď vydal rozkaz, aby mezi státními prominenty a stranou ustalo politické žvanění na toto téma. Oslabuje to odhodlanost a bojovou sílu. O politickém pozadí války by spolu měl hovořit jen nejužší kruh. Vůdce zastává stejný názor. Vypráví mi, že byl u něho Goering s požadavkem, abychom vůči nepřátelskému táboru vytvořili novou politickou atmosféru. Odpověděl mu, že se má starat o to, aby vytvořil novou vzdušnou atmosféru. Co se týká tábora našich nepřátel, vůdce je jako dříve přesvědčen, že se nepřátelská koalice rozpadne. Nevěří však, že to vzejde z Anglie. Teď už nezáleží na tom, co by Anglie chtěla, ale co může a nemůže vůbec nic. Opozice proti Churchillovu kurzu je nevýznamná a dokud nevýznamnou bude, nemůže se k ničemu vyjadřovat. Churchill samotný je podle vůdce stižen amokem, kdy si vzal do hlavy bláznivý cíl zničit Německo bez ohledu na to, jestli při tom Anglie vezme za své. Takže nám nezbývá než poohlédnout se po jiné možnosti. Je to tak dobře, protože kdybychom mohli dospět k politické dohodě s Východem, tak bychom měli příležitost zasadit Anglii smrtelnou ránu a válka by tím dostala svůj skutečný smysl. Co se týká Spojených států, tak ty chtějí vyřadit Evropu jako svého konkurenta, a proto nemají zájem na zachování toho, co my nazýváme evropskou civilizací. Kromě toho mají v úmyslu zavléct Sovětský svaz do války v Pacifiku a tomu přinesou v Evropě jakoukoliv oběť. Obrat ve válečné politice v Anglii a Spojených státech by ostatně byl velmi těžký ne-li nemožný, protože Roosevelt, stejně jako Churchill, musí brát přílišné ohledy na veřejné mínění. To u Kremlu odpadá a Stalin může svou válečnou politiku změnit přes noc o 180 stupňů. Našim cílem proto musí být zahnat na Východě Sověty zpět a způsobit jim přitom vysoké ztráty na lidech a materiálu. Pak by snad byl Kreml vůči nám povolnější. Tento separátní mír by sice nenaplnil cíle z roku 1941, ale Vůdce doufá, že by přeci jen mohlo dojít k rozdělení Polska a k přiřknutí Maďarska a Chorvatska do Německé sféry, čímž bychom získali operační volnost proti Západu. To by byl cíl, který by se nejlépe vyplatil. Eliminovat válku na Východě a stát se operativními na Západě – nádherná představa! Proto se vůdce domnívá, že bychom proti Východu měli v propagandě hlásat pomstu, ale proti Západu nenávist. Ostatně Západ tuto válku zapříčinil a dovedl jí také do těchto hrozivých rozměrů. Jemu můžeme děkovat za naše zničená města a na prach obrácené kulturní památky. Kdyby se podařilo s krytím na Východě odrazit Anglo-Američany, tak by byl také dosažen cíl vyřadit Anglii jako věčného kazimíra navždy z Evropy. Program, který se přede mnou rozvíjí, je velkorysý a přesvědčivý. Prozatím však trpí tím, že neexistuje žádná možnost k jeho realizaci. Tato možnost musí být teprve vytvořena našimi vojáky na Východě.“

17. března 1945

„Včera celý svět obletěly fámy o příměří. Tvrdilo se, že Rundstedt vyslal parlamentáře s nabídkou složení zbraní. Tato fáma je úplný nesmysl a po 24 hodinách ji Washington také dementoval. Umožnila však New Yorské burze pilně spekulovat. Kromě toho to v USA vyvolalo takřka vítězné opojení, které už vedlo k výrazným vnitropolitickým důsledkům. Na druhé straně pocházejí tyto fámy o míru z mise, kterou vykonal Ribbentropův spolupracovník Hesse ve Stockholmu. Tato mise tkvěla toliko v tom navázat jakýkoliv kontakt se západní protistranou. Ve Stockholmu a Londýně se to senzačním způsobem zveličuje. Můžeme si představit, čím hlavní titulky novin bombardují světovou veřejnost. Působí přímo groteskně, když je na místo vůdce uváděn jako hlavní hybatel tohoto pokusu Himmler. Mocná německá klika údajně nabídla vůdcovu hlavu jako gesto smíření. Na tom samozřejmě není ani slovo pravdy. To si vybájili pouze Angličané. A i na toto odpovídají, že chtějí více a jiných hlav než jen vůdcovu. V Londýně se vůči této akci chovají zcela rezervovaně. Avšak neutrální svět – především svět obchodu – je neobyčejně agilní, neboť věří, že v tom lze nalézt východisko z války a tím i z ohrožení bolševismem.“

18. březen 1945

„Mírové sondování od Ribbentropa se nesetkalo s úspěchem. Jak Angličané tak Američané ho jednoznačně odmítli. Bylo také špatně připraveno. Muž jako Hesse není způsobilý k tomu, aby nepřátelskému táboru objasnil nacionálněsocialistický názor… Není divu, že jeho pokus je i v neutrálním tisku považován za beznadějný od samého začátku. Jedná se zde o Ribbentropovu nezdařenou eskapádu, o které bylo dopředu možno říct, k jakému konci povede.

Na druhé straně je příznačné, že Angličané o Hesseho akci informují veřejnost jen málo. Očividně se obávají, že kdyby se hovořilo v této fázi války o mírových fámách, mělo by to negativní vliv na anglickou veřejnost. Britský lid je i přes vojenské úspěchy válkou nesmírně unavený a řeči o míru by se mohly stát nakažlivé. Není pochyb o tom, že Hesseho sondování bylo celým nepřátelským táborem odmítnuto. Na druhé straně je Angličanům jasné, že naděje na nějakou vnitřní revoluci v Německu proti nacionálnímu socialismu nebo dokonce proti osobě vůdce jsou iluzorní. V Americe označují tyto opakované fámy za burzovní manévry. Židé v New Yorku spekulují s poklesem, aby si koupili válečné a zbrojní akcie co nejlaciněji. Rovněž Roosevelt cítí potřeby tyto fámy dementovat…

Jako blesk působí v této kritické situaci Říše skutečnost, že se Rosenberg ještě nerozhoupal k tomu, aby rozpustil ministerstvo pro Východní otázky. Já bych do toho praštil, protože k čemu jsou domluvy, když omezenost takzvaných prominentů nechce akceptovat žádnou rozumnou věc…“

22. březen 1945

„Co se týče toužebně očekávaného rozkolu v nepřátelské koalici, tak vůdce věří, že spíše vzejde od Stalina než od Churchilla a Roosevelta. Stalin je vyložený realista a proto se s ním z naší strany dá vůbec něco dělat. Vůdce se dokonce domnívá, že se konference v San Franciscu nebude vůbec konat. Konflikt v nepřátelském táboře do té doby tak zhoustne, že se neodváží s takovými rozpory před veřejnost. Považuji tento názor sice za iluzi – konference v San Franciscu se konat bude – ale mohla by skončit velkou katastrofou.“

31. březen 1945

„Potom vůdce podrobně informují o zavedených opatřeních v oblasti propagandy na Západě. Je velmi spokojen se zprávami, které jsme zveřejnili v souvislosti s anglo-americkou krutovládou. Rovněž můj výklad k organizaci Werwolf a její propagandě ho velmi uspokojil. Je nezbytné, abychom teď vůči Anglo-Američanům hovořili tvrdší řečí než doposud. Tím, že jsme v tomto bodu byli zatím zdrženliví došlo k tomu, že Anglo-Američané jsou německým lidem považováni za humánnější než Sověti…

Co nejrychleji vyčistím tiskové oddělení od vzpurných a defétistických elementů a mohu proti Západu vést propagandu, která nezůstane vůči Východu pozadu. Anti-anglo-americká propaganda je teď požadavkem doby. Jenom když budeme moci našemu lidu vysvětlit, že Angličané a Američané s ním nemají nic jiného v úmyslu než bolševici, tak zaujme k nepříteli na Západě zcela jiný postoj. Když se nám podařilo zatvrdit náš lid ve vztahu k bolševikům a naplnit ho nenávistí, proč by se nám to nemělo podařit ve vztahu k Anglo-Američanům!“

---