O iluzích, které nazýváme systémem

Narodíme se do systému, který se od prvního dne tváří jako náš ochránce. Vede nás školou, kde nás učí poslušnosti, ne myšlení. Vede nás k práci, kde z našich výdělků tiše odebírá značnou část pod záminkou péče o naši budoucnost. Konkrétně se to jmenuje sociální pojištění – peníze, které nám údajně zajistí důstojný důchod.

Každý měsíc z hrubé mzdy 50 000 Kč odešle zaměstnanec 3 550 Kč a jeho zaměstnavatel dalších 12 400 Kč jen na sociální pojištění. Těchto 15 950 Kč měsíčně – tedy 191 400 Kč ročně – se stává součástí státního rozpočtu.

Představme si alternativu. Co kdybychom si tyto prostředky spořili sami? Investovali je po dobu 40 let, stabilně, s výnosem 6 % ročně, očištěným o inflaci? Na konci by nám nečekal důchodový účet bez kontroly, ale 29,63 milionu korun. Taková částka by nám mohla poskytnout důstojný důchod 123 458 Kč měsíčně po dobu 20 let. Dnes stát vyplácí průměrných 20 670 Kč – a očekává za to vděčnost.

Ale nejde jen o peníze. Jde o princip. Stát vás systematicky zbavuje odpovědnosti, aby vám mohl prodávat iluzi péče. Není to chyba. Je to záměr. Není to selhání. Je to architektura.

Z občana dělá čekatele, z tvůrce příjemce, z člověka číslo. Největší krádež se neděje na výplatní pásce – ale ve způsobu myšlení, který považuje závislost za normu a bezmoc za jistotu.

Otázka tedy nezní, kolik ti stát bere.

Otázka zní: proč mu to stále dovolujeme?