Nostr Web Client

Pořád čekám na vysvětlení, jak bez násilí (ne nutně fyzickém) dostanu děcko k zubaři. A nemluvím o prevenci.

Myslím, že to je přesně ono. Pokud dítě sundavám ze skály, nebo ho dávám do sedačky a pášu proti jeho vůli, omluvím se mu a přiznám si fakt, že jsem udělal násilí ze svých sobeckých pohnutek (protože přání toho dítěte to očividně není, jde buď o můj strach, nebo mé přesvědčení, že vím lépe než on, co je pro něj dobré). To samé, když jsem mu teď držel proti jeho vůli hlavu u očařky, když měl zánět v oku. Omluvil jsem se mu a přiznal mu, že jsem vykonal násilí, protože nedokážu překonat svůj strach o jeho oko (ne takhle strojeně, dětskou řečí :) )

Můžeme sice tvrdit, že si to dítě nedovede představit dlouhodobé následky a proto je morálně oprávněné mu je vnucovat násilím, ale dlouhodobé následky si nedovedou představit ani mnozí dospělí lidé. A myslím si, že kdokoliv může mít právo uvažovat dlouhodobě nezodpovědně pro maximalizaci svého momentálního užitku, pokud si tak určí svůj risk management. A stejně jako si myslím, že tak může konat dospělý, tak si myslím, že i dítě má právo maximalizovat svůj momentální užitek navzdory špatným dlouhodobým dopadům a pokud mu v tom bráním, jsem v tu chvíli násilník. A přesto to v určitých případech udělám. Jakto, když je to z mého pohledu násilí? Protože dělám chyby a mé sobecké přání, aby byl druhý člověk zdravý a v bezpečí, je v určitých chvílích silnější, než mé hodnoty a ejhle, násilí je na světě. Ty chyby si ale připouštím a v potřebnou chvíli se za ně alespoň zpětně omluvím, podobně jako se omluvím, když na někoho zvýším hlas.

Úplně nejlépe je to představitelné na sebevraždě. To je v podstatě extrémní případ, kdy nějaký člověk maximalizuje svůj momentální užitek (ukončení trápení) navzdory dlouhodobé neefektivitě (tj. nic dlouhodobého už ani nebude). Já si myslím, že nikdy nebudu vědět lépe, než ten daný člověk, co je pro něj dobré. Že to ví nejlépe vždy ten člověk sám a já bych měl plně respektovat jeho rozhodnutí ať už je jakékoliv. Kdo jsem já, abych soudil něčí svobodné rozhodnutí se zabít? Kdo jsem já, abych někomu říkal, že maximalizace okamžitého užitku s dlouhodobě špatnými dopady je špatná? Ale pak přijde na lámání chleba - skutečně bych toho člověka nechal skočit? Došel jsem k tomu, že se to dělí na dvě věci. 1 - Co si myslím, že je správné udělat a 2 - Co bych reálně udělal. Myslím si, že správné je plně respektovat rozhodnutí ostatních o svých vlastních věcech (pokud tím nikomu neubližují). Že bych neměl tvrdit, že vím lépe, než oni sami, co je pro ně dobré (a to včetně skoku z okna, kouření, lezení na skály, jízda bez pásů apod.). Že jsou to právě oni, kteří mají to nejvyšší právo rozhodovat o svém vlastním životě a těle a já nikdy nebudu znát všechen kontext, přání a touhy daného člověka. Ale co bych udělal? Asi bych toho člověka (například mojí Marťu) z okna strhnul. Jakto? Čistě kvůli svému sobectví - nechci, aby ten člověk odešel z mého života. Miluju ho a chci, abych ho mohl milovat nadále (navzdory jeho přání se zabít). A asi bych mu v tom zabránil (minimálně jednou, dokud bych si s ním řádně nepromluvil). Upřednostnil bych svou sobeckou potřebu s tím člověkem nadále prožívat krásné chvíle proti jeho potřebě vše ukončit. Ale netvrdil bych, že jsem udělal správnou věc. Že jsem konal vyšší dobro. Netvrdil bych, že jsem na to měl právo. Řekl bych jí pak, že se hrozně omlouvám a že si uvědomuju, že je to její rozhodnutí a já nemám patent na smysl jejího vlastního života, ale že jsem na ní až příliš závislý, než abych jí dokázal jen tak nechat jít. Že jsem prostě sobec.

A stejně tak si myslím, že etatista a centrální plánovač může obstojně argumentovat proti voluntarismu jen v případě, kdy hned na začátku jasně a zřetelně přizná "jsem sobec a chci ostatním vnucovat svou pravdu násilím, protože jsem přesvědčen, že jsem chytřejší, než ostatní".

Toto jsou případy, kvůli kterým ze mě nikdy nebude 100% pacifista. Případy, kdy vím, že budu konat násilí proti svému přesvědčení.

Mimochodem ještě k tomu zákazu si dlouhodobě uškodit pro maximalizaci momentálního užitku dětí (například nechce si čistit zuby). Představ si, že by se tu objevila nějaká superinteligentní vyšší entita, pro kterou bychom byli mentálně asi jako děti pro nás. A tahle superinteligentní vyšší entita by nám začala násilím zakazovat McDonald, drogy, junk food, sedět křivě, nosit kabelku místo batohu, nutila by nás běhat, cvičit, zakázala by nám lézt po skalách a tak dále a tak dále, protože by tvrdila "jsou to přeci jenom lidi, nedokážou ještě plně dohlédnout následky svého toxického chování, takže je potřeba je k tomu donutit" - bylo by to správně? Za lidi si teď dosaď děti a za superineligentní entitu rodiče a zeptej se opět - je to správně?

Sám nevím, jen si nad tím tady s tebou přemýšlím :).